2050

Máme data, máme technologie, máme argumenty — a přesto se o ochraně přírody a klimatu pořád neumíme domluvit. Co lidem na „ekologických tématech" doopravdy vadí? Strach z omezování, pocit, že jim někdo lepší káže, jak mají žít, nebo prostě to, že se pořád mluví o věcech, na které si nejde sáhnout? V živé panelové diskuzi na Klíčcích (k) udržitelnosti o tom mluvíme se třemi laureátkami Ceny Josefa Vavrouška, které mají za sebou desítky let práce v terénu. Jarmila Johnová vypráví, jak Pražské matky roky marně vysvětlovaly, že je v Praze špatné ovzduší — dokud jim jeden kamarád neporadil, ať na to jdou přes bezpečnost dopravy. Letos na tom projektu spolupracovalo šest set škol. Karolína Žákovská popisuje, proč jako právnička a politička nemá ráda slovo přesvědčování a co se jí osvědčilo místo něj. Kateřina Fialová mluví o tom, jak si v rozhovoru nastavit hranice a proč jedno virální video nenahradí kontakt jeden na jednoho. A všechny tři se shodnou na něčem, co je pro podcast o komunikaci docela nepohodlné zjištění: nejspolehlivěji lidi nespojí debata, ale společná práce.

Atlas klimatické změny vychází po šesti letech v dalším vydání a je z poloviny nový. S jeho hlavním autorem Petrem Danišem procházíme, co se za tu dobu v datech pohnulo: koncentrace CO2 přes 430 ppm, tepelná nerovnováha Země, která dnes odpovídá osmi hirošimským bombám každou sekundu, a Česko, kde teplota roste zhruba dvakrát rychleji než světový průměr. Řeč je i o bodech zlomu a o tom, co je na klimatické vědě fascinující — proč se grónský ledovec chová jako vysoká hora a proč je atlantická cirkulace centrálním topením Evropy. Druhá polovina rozhovoru je osobnější: Petr Daniš psal knihu Klima je příležitost v době, kdy se dalo věřit, že oteplení udržíme pod 1,5 °C. Po hlubokém ponoru do dat říká, že tenhle cíl je v podstatě mrtvý a že cokoli pod 2 °C bude velký úspěch. Zároveň ale ukazuje čísla, která málokdo čeká: emise Česka jsou od roku 1990 na polovině, zatímco ekonomika rostla — extrémní scénáře budoucnosti se odkrajují z obou stran. Atlas klimatické změny je zdarma ke stažení na faktaoklimatu.cz/atlas a vyšel i tiskem.

Říct nesmysl trvá dvacet vteřin. Vyvrátit ho zabere osm hodin rešerše a den práce na dvouminutovém videu. Přesto to smysl má — a někdo to dělá skoro každý den. V díle natáčeném živě před publikem v brněnském CO.LABS parku jsme se bavili o tom, jak dnes vůbec mluvit o klimatu, aby to lidi neodradilo hned v první větě: proč je slovo Green Deal pro spoustu lidí červený hadr dřív, než domyslí, o čem je řeč, proč většina Čechů odpoví, že klimatickou změnu vyřeší třídění plastů a sázení stromů, a proč strašení zabírá leda tak v nejhorším vedru. Hostem byl Dan Kortus.

Když si evropská firma koupí tunu oceli, má v ceně i emise, které při její výrobě vznikly — a když si ji doveze z druhého konce světa, často ne. Přesně tuhle nerovnost má od letošního roku srovnávat mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, zkráceně CBAM: dovozci železa, oceli, cementu, hliníku, hnojiv, elektřiny a vodíku budou za emise obsažené ve svých výrobcích doplácet certifikáty v ceně emisní povolenky. V epizodě se dozvíte, proč se opatření nespustilo naráz, ale nabíhá postupně tak, jak průmyslu ubývají povolenky zdarma, jak se počítá, kolik dovozce zaplatí, když už si část emisí zaplatil doma, a kde má celá věc slabá místa — od hotových výrobků, na které se zatím nevztahuje (stačí místo oceli dovézt pračku), přes vývoz evropských výrobců na trhy, kde se za uhlík neplatí, až po otázku, kolik z toho nakonec skončí v ceně pro spotřebitele. Řeč je i o tom, že spor o emisní povolenky nevede průmysl proti klimatu: jedna ocelárna upozorňuje, jak ji platby za emise bolí, a druhá zároveň lobbuje za to, aby povolenky zůstaly, protože do dekarbonizace už investovala.

Elektromobilita se v Česku rozjíždí — ale co to vlastně obnáší postavit nabíječku? Ne jen zásuvku na parkovišti, ale funkční síť, která zvládne město i dálnici, nákupní centrum i bytový dům bez vlastního stání. V dnešní epizodě se s Petrem Vomáčkou díváme na infrastrukturu elektromobility zblízka: co předchází zprovoznění každé nabíječky, jaké překážky přináší různá prostředí, a jak vypadají strategie pro místa jako jsou sídliště.
Elektromobilita totiž není jen o tahání kabelů — jde i o chytré systémy řízení nabíjení, které zajistí, že auto odjede tehdy, kdy potřebuje, zbytečně se nenabíjí, když stojí ladem, a uživatel zaplatí co nejméně. Bavíme se o technologických možnostech a novinkách v oblasti dobíjení, o tom, jak si v budování sítě stojí Česká republika ve srovnání se zahraničím, a o tom, co bude potřeba, aby infrastruktura držela krok s rostoucím počtem elektroaut na silnicích.